Repre v březnu: tvrdá robota místo ladné kombinace. Ale výsledky už půl roku jsou, kostra je daná

Veřejnost pořád mrzí zpackané EURO 2024, kdesi v hlavách to musejí mít stále i reprezentanti. Nepostoupit ze skupiny a uhrát jediný bod, to byla blamáž, na kterou navázala katastrofa v Gruzii (1:4). V tu chvíli byl národní tým na dně, trenéru Ivanu Haškovi a jeho štábu nikdo nevěřil. Pokud však mělo jít o zlom, který nakonec fungování Čechů otočí a posune směrem k účasti na mistrovství světa po dvaceti letech, fanoušci odpustí. Zatím to vypadá nadějně, od krachu v Tbilisi tým kapitána Tomáše Součka výsledkově neklopýtá. Vyhrává ošidné zápasy, neprohrál ani venku s Ukrajinou či Albánií. Většinou to sice nebyl žádný válec, nicméně sedm duelů už není malý vzorek. Opravdu ne.

5-2-0: Bilance výher, remíz a proher od zářijového výprasku 1:4 v Gruzii.

Musí – a bude – to na nich stát. Na Patriku Schickovi, Václavu Černém, Tomáši Součkovi a Ladislavu Krejčím. Kvartet krajánků je ve výborné (někteří i v životní) formě, chtě nechtě budou v reprezentaci vždycky hodnoceni přísněji než hráči z Chance Ligy. Oni totiž v zahraničních velkoklubech nejen pravidelně nastupují (na rozdíl od Matěje Kováře či Vladimíra Coufala), ale oni tam i excelují. Své týmy bez přehánění táhnou. Schick s Černým, duo leváků se složitější povahou, přistoupili k březnovému srazu příkladně. Obě utkání sami rozhodli. Do zakončení se cpal i Souček, vše zezadu jistil bezchybný Krejčí. Navíc, a to je důležité: díky nim automaticky rostou ostatní.

2: Tolik kanadských bodů si připsali Patrik Schick (2+0) a Václav Černý (1+1).

Nenamlouvejme si, že je ve hře Čechů lehkost, pohoda, šmrnc, kreativita, netradiční řešení. Není. A jen tak nebude. Až bude tuzemský fotbal vychovávat více šestek a křídel, jako jsou například Slováci Stanislav Lobotka s Lukášem Haraslínem, pak možná. Současná realita je však víc upracovaná, uválčená, uběhaná, podobně jako ve Slavii. Ale podobně jako v Edenu tento fyzičtější způsob hry momentálně přináší úspěchy. Hráči ho vzali za svůj, ač někteří určitě méně rádi než jiní, a akceptují ho. Paradoxně je s ním mužstvo mnohem víc v pohodě než veřejnost. Stejné je to se šetřením, odpočinek pro Pavla Šulce nebo Lukáše Červa chce lid, ale hráči ne. Tým má charakter.

51: Počet soutěžních zápasů plzeňského Pavla Šulce v této sezoně.

Stoperská trojice, nebo čtyřčlenná obranná řada? Tak tohle téma definitivně končí. Je mrtvé, zhaslo. Realizační tým ani na chvilinku nepřemýšlel o tom, že by proti outsiderům vzadu jednoho člena ubral. Vězte, že rozestavení 4–2–3–1 bude dogmatické i v červnu proti Černé Hoře a Chorvatsku, stejně jako tomu bylo s výjimkou dvou hrotů proti Faerským ostrovům v posledních sedmi případech. A je to tak správně, aktéři se v něm cítí komfortně. Maže se absence wingbeků, posiluje se naopak ofenzivní role Václava Černého a také Tomáš Souček s Pavlem Šulcem mohou mít na svých oblíbených pozicích více volnosti směrem vpřed. Problém bude, až to soupeři lépe načtou...

7/7: Ve všech sedmi posledních duelech nastoupili Češi s obrannou čtyřkou.

Připočtěte Adama Hložka a Martina Vitíka, dosaďte je do kádru, který byl teď nominován, a z takových osmdesáti až devadesáti procent máte danou kostru, která se v příštích měsících, pokud se nestane něco neočekávaného, nezmění. Trenérům se vykrystalizoval tým, jemuž maximálně věří. A v něm si naopak všichni váží toho, že jsou jeho součástí. Samozřejmě musí být třeba Jan Kuchta, Vasil Kušej, Alex Král, Michal Sadílek či Jiří Boula zklamaní z minutáže, přesto (u)dělají vše pro to, aby v něm byli i příště. Vždyť Jana Klimenta během zranění hnal kromě vidiny krále střelců i návrat do reprezentace. Pozici trojky si před Antonínem Kinským stále upevňuje i Martin Jedlička.

9: Před tolika měsíci chytal Jindřich Staněk za reprezentaci naposledy.