Malý fotbal míří na MS, cílem je medaile. S jídlem roste chuť, říká nový trenér Levčík
Fotbalová reprezentace se chystá na mistrovství světa a jede na něj s jasným cílem: přivézt domů po osmi letech medaili. Přijde vám to trochu zvláštní? V malém fotbalu nikoli, tým chce v obměněné sestavě, včetně nového trenéra, navázat na předešlé úspěchy, jako je titul světových šampionů z roku 2017. „Cílem je medaile, ale nechci předbíhat. Cesta k ní se skládá ze spousty drobných kroků, které musíme udělat správně, takže jdeme, jak se říká, zápas od zápasu,“ zůstává nohama na zemi kouč Patrik Levčík.
Složit vítězný tým na velkou akci je vždycky extrémně náročné. Potřebujete trefit ideální hráče, aktuální formu a nezanedbatelnou roli hraje i štěstí. A co teprve v amatérském sportu, kde vám nominaci ovlivňuje spousta dalších faktorů, včetně zaměstnání.
„Je to složité. Já jsem reprezentoval deset let a pořád jsme s tím měli problémy. Někdo hraje velký fotbal nebo má dobrou práci a odtamtud je nechtějí na turnaj pustit. Stává se tak, že někdo z pracovních důvodů nemůže jet na mistrovství světa,“ objasňuje zádrhely malého fotbalu trenér Patrik Levčík, který se šampionátů účastnil už v roli hráče.
„Je to čistě amatérský sport a v reprezentaci za to nikdo nic nemá. V první lize občas hráči dostanou nějakou odměnu za úspěch, ale to je individuální. Drtivá většina hraje zadarmo. Všichni hrají velký fotbal nebo první futsalovou ligu a každý má prioritu jinde. Kluby pak na hráče vyvíjí tlak, aby třeba nejezdili na přípravné srazy, protože kvůli tomu zmeškají zápas, což je samozřejmě nepříjemné. Pro nás jako realizační tým je pak složité dostat všechny kluky na tři dny na jedno místo, protože termíny prostě nejsou,“ vysvětluje základní úskalí příprav reprezentace.
Jako příklad trenér uvádí Jana Koudelku, který aktuálně nastupuje v druholigovém Prostějově, kde má profesionální smlouvu. Ačkoli jde o dlouholetého reprezentanta v malém fotbale, v současné době prostě nastupovat nemůže, protože mu to klub nedovolí.
I přes tyto obtíže a minimální finanční podporu patří Češi v tomto sportu k absolutní světové špičce. Z dosavadních čtyř světových šampionátů skončili třikrát na pátém místě a v roce 2017 přivezli z Tuniska dokonce zlaté medaile. „Malý fotbal má v Česku dlouholetou tradici a hráčská základna je obrovská. Máme zkrátka velkou kvalitu,“ pochvaluje si kouč silné zázemí.
Nový trenér, starý známý
Právě Patrik Levčík je před malým mundialem asi pod největším tlakem z celé výpravy. V reprezentaci toho hodně odkopal, ale nyní ho čeká premiéra v roli hlavního trenéra, což je o poznání složitější pozice. „Je to velký rozdíl. Být jenom hráč bylo jednodušší. Navíc když jsem v téhle roli poprvé, tak je to organizačně náročné,“ přibližuje 32letý kouč.
Jeho velkou výhodou může být právě fantastické spojení s mužstvem. V roli hráče se účastnil tří světových šampionátů, včetně toho zlatého z roku 2017. „Snažíme se navázat na bývalé úspěchy. Určitě je pro mě výhoda, že jsem se těch turnajů účastnil v roli hráče,“ nepochybuje Levčík.
V kádru pro letošní mistrovství se objevilo i několik jeho někdejších spoluhráčů a mistrovský celek má i další zástupce v realizačním týmu. Tím možná nejznámějším je Ondřej Bíro, bývalý brankář Sparty, který nastoupil i ke třem zápasům v nejvyšší fotbalové soutěži. Aktuálně plní roli trenéra gólmanů u národního týmu malého fotbalu, ale v případě potřeby je připraven obléct rukavice a pomoct týmu přímo na hřišti.
Mužstvo také považuje za výhodu, že nad sebou má právě bývalé spoluhráče. „Je to hrozně příjemné. Snažím se propojit kluky z vedení a mladé hráče, takže jsem takový mezičlánek. Snažím se co nejvíc pomáhat, aby to fungovalo,“ říká kapitán Stanislav Mařík.
Podobně pozitivní je ohledně spojení s bývalými parťáky z týmu i trenér Levčík, který je o tři roky mladší než kapitán jeho výběru. „Moje přednost je i v tom, že ty kluky znám dobře a dokážu z nich dostat maximum,“ hlásí sebevědomě.
Zároveň se mu nestává, že by k němu nedávní spoluhráči z kabiny přistupovali s menší úctou. „S přístupem všech hráčů jsem maximálně spokojený. Kluci jsou v pohodě a všichni máme společný cíl. Pokud někdo nebude plnit pokyny a nebude prospěšný pro tým, tak se na mě neurazí, když ho prostě seřvu,“ usmívá se kouč.
Nevracet se s prázdnou
Meta pro ázerbájdžánskou misi je naprosto jasná. Dvě mistrovství světa bez medaile považuje národní výběr za selhání a nyní se bez cenného kovu vracet nehodlá. „Priorita je odehrát všech sedm zápasů, což znamená postoupit minimálně do semifinále,“ stanovil základní cíl namotivovaný trenér.
„Na mistrovství Evropy 2017 v Brně jsme se vůbec poprvé dostali do finále a následně jsme dokonce vyhráli mistrovství světa. Rok nato jsme vyhráli i mistrovství Evropy v Kyjevě a s jídlem zkrátka roste chuť,“ popisuje, jak se Češi vyšvihli mezi světové velmoci v malém fotbale.
„Doufám, že zlomíme prokletí posledních šampionátů a přivezeme medaili. Příprav bylo poměrně dost, tým je složený dobře a navíc je hladový, takže se můžeme rvát o nejvyšší příčky,“ věří obávaný reprezentační střelec Ondřej Paděra.
„Papírově budeme patřit mezi favority skupiny, ale Argentina, Gruzie i Spojené Arabské Emiráty jsou pro nás velká neznámá. My ale patříme mezi největší favority šampionátu, takže postup ze skupiny je povinnost,“ dodává kanonýr týmu MF Blanensko.
Podcenění protivníků však tým nechce připustit. „Soupeři jsou často dost nečitelní. Naše skupina určitě není slabá a musíme být obezřetní. Pořád je to amatérský sport a hodně záleží na tom, v jaké sestavě se ostatní týmy sejdou. Po prvním kole už budeme chytřejší,“ upozorňuje trenér.
Při přípravě na konkrétní soupeře se někdy musí spolehnout na několik let staré záznamy, protože poslední utkání jednotlivých týmů prostě není možné dohledat.
Mezi favority turnaje patří i další země, které byste na velkém fotbalovém mistrovství na zisk trofeje úplně netipovali. „Domácí Ázerbájdžán to bere hodně prestižně, to je velký favorit. Dále tam jsou Kazachstán, Rumunsko nebo Srbsko,“ vymezil okruh kandidátů na titul český trenér.
Penaltové prokletí
Při cestě za medailí bude téměř jistě nutné právě některého z těchto soků udolat. Největším strašákem reprezentace však není žádná konkrétní země. Vyřazení z posledních tří velkých turnajů má jiný důvod: nezvládnuté penaltové rozstřely. „Bohužel se nám to vrací opakovaně. Je to pro nás velký trn v patě,“ přiznává Levčík.
Na posledním mistrovství světa tak Češi podlehli ve čtvrtfinále Kazachstánu. Stejně skončili i na minulých dvou evropských šampionátech: vloni už v osmifinále nestačili na Bosnu a Hercegovinu, před třemi roky ve čtvrtfinále nezvládli zkoušku nervů proti Rumunsku. „Říká se, že penalty jsou loterie a štěstí se k nám teď nechce přiklonit. Samozřejmě se přípravě na případný rozstřel věnujeme, ale není to priorita,“ nepropadá trenér panice.
Sám je pod jedním penaltovým krachem tučně podepsaný, v roce 2022 proti Rumunsku selhal v rozstřelu právě on. „Neustál jsem to v hlavě. Je to mentální hra s brankářem a já to nezvládl. Pro mě bylo největší zklamání, že jsem to vůbec nekopl tak, jak jsem chtěl,“ přemítá.
Pokutové kopy jsou zde ještě náročnější než v klasickém velkém fotbale. Gólman totiž dokáže v brance o rozměru čtyři na dva metry vychytat prakticky jakkoli přesnou ránu. „I když to trefíte pod víko, gólman tam může být. V tom je to asi těžší,“ vysvětluje Levčík.
Odlišností mezi oběma fotbaly je pochopitelně více. Jednu z nich považuje novopečený trenér českého výběru za velkou výhodu svého sportu. „Na hřišti se pořád něco děje. My se určitě budeme snažit hrát tak, aby se diváci ani chvilku nenudili,“ dodává s velkým sebevědomím.
Snad to tak opravdu bude.
Češi na MS v malém fotbalu
| Rok | Místo konání | Umístění |
|---|---|---|
| 2015 | USA | 5. |
| 2017 | Tunisko | 1. |
| 2019 | Austrálie | 5. |
| 2023 | SAE | 5. |
České medaile z evropských šampionátů
| Zlato | Stříbro | Bronz |
|---|---|---|
| 1x | 2x | 4x |
