Reportáž od ledu. Otužování pomáhá nejen psychice, mizí rýma i deprese

Na černé tabuli je křídou napsáno: Teplota vzduchu: -9. Voda: 1,1. Ale to je den starý údaj. Ten aktuální je ještě malinko drsnější. Venku minus jedenáct. Voda maximálně jeden stupeň.

Je polovina února, kdy si na Česko vyšlápnul ledový arktický vzduch ze severu. Stojíme s fotografem zachumlaní v bundách na břehu jezera Lhota u Brandýsa nad Labem. Z úst jde pára, tužka se v prokřehlých prstech blbě drží, navíc v tom mrazu ani moc nepíše.

Řidiči mají ráno problém nastartovat, dámy se cestou do práce jen tak tak na podpatcích drží na chodníku, děti řádí venku na pekáčích, celý den je pod nulou. Realita posledních dní. Ladovská zima přece jen na chvíli přemohla globální oteplování.

Přesto existují blázni, tedy v dobrém slova smyslu, kteří dobrovolně v téhle kose lezou do vody a ještě si při tom rochní a mluví o euforii. „Je to jako droga!“ unisono popisují svoje motto.

Jako na Sibiři

Seznamte se s brandýskými otužilci. Tak si říká parta odvážlivců, kteří stejně jako spousta jiných lidí podlehla kouzlu otužování. Jsou to fajn lidi různého věku, různých profesí, různých zájmů. Ale o to víc je spojila kratochvíle, kterou si náramně užívají. Není to tak, že by jenom podlehli módnímu trendu. Když s nimi mluvíte, pochopíte.

Ledová voda jim opravdu pomáhá. Možná i překonat tuhle podivnou dobu, která už před rokem vyhlásila válku nervovému systému nás všech. „Myslím si, že i díky tomu se začalo víc lidí otužovat. Zjistili, že se tak cítí líp,“ tvrdí guru brandýské party Michal Šnajdr. Udělaný chlapík s vyrýsovanými svaly, ale dobráckou povahou.

Stojí na břehu, jen v koupacích kraťasech. Jinak bos, bez čepice. Za chvíli kráčí po ledu. Kolem se prohánějí navlečení bruslaři a rodiče, kteří tahají děti na sáňkách. On zamíří k díře, kterou společně s kamarády před pár dny vyřezali motorovou pilou. Klima připomíná Sibiř, led je tlustý, takže obyčejná sekyrka nestačila.

A teď už hurá do vody! Jako první se ponoří právě Šnajdr. Jen tak v kraťasech, jinak nic na sobě. „To je celý on! Už to s ním nic nedělá. Někdy ho musíme obvázat lanem, abychom ho vůbec dostali ven. Jinak by tam byl celej den,“ směje se další z otužilců.

Také on se pomalu sklání a svalí se do vody, která má maximálně jeden stupeň. On už má na hlavě čepici, na rukou rukavice a na nohou neoprenové ponožky. Kdo zná otužilecká pravidla, chápe. Právě chodidla a prsty mrznou nejvíc.

Pak už to jde v rychlém sledu. Jeden, druhý, třetí… Nakonec se jich sejde v ledové lázni postupně dvanáct. Kolem stojí lidé na bruslích, v ruce mobilní telefony a fotí si místní atrakci. A to ještě není kompletní počet, o Vánocích se vystřídalo ve vodě během dopoledne až osmnáct otužilců.

Na první pohled je vidět, že si pobyt pod ledem užívají. Hecují se, vtipkují, lákají ke koupeli přihlížející. A jedno společné poznávací znamení: nikdo se neklepe zimou. To je jedna z obecných rad: ve vodě pravidelně dýchejte, buďte v klidu. Rozhodně tam nevlezte a nezačněte se třást a říkat: Brrr, to je zima!

Národ otužilců

Tentokrát stojí na jednom místě, ve vysekané díře v ledu. Než vodní plocha zamrzla, chodili pomalu ve vodě podél břehu. Všechno má svoje kouzlo. Pro nezávislé pozorovatele, pro které je i moře studené, je každopádně větší zážitek vidět ledové muže (i ženy) při skutečně zimních podmínkách. Únorová neděle je k tomu jako stvořená. Modrá obloha, mráz, romantické srdce prostě plesá…

Někdo vydrží tři minuty, někdo pět, další šest až osm. Je to individuální. Záleží na každém, jak se cítí, jak dlouho se otužuje. Říká se, že nejhorší je první minuta, hlavně u začátečníků. Ta druhá a třetí už je prý snesitelná… Někdo si pomůže neoprenem na nohou, pro jiného je to zbytečné. Naslouchejte tělu a sami zjistíte, co vám vyhovuje.

„Každému sedí něco jiného,“ vykládá místní otužilecký bard Šnajdr. To už kráčí z vody, je celý rudý, má viditelně husí kůži. Nic neobvyklého. Stejně jako to, že se stejně jako ostatní po obléknutí klepe zimou. Také klepavka k otužování neodmyslitelně patří, je to přirozená součást.

Venku stále teplota hluboko pod nulou, ale je jasno, svítí sluníčko. „Když vylezeme, je to super. Horší to je, když fouká silnej vítr. To je pak větší kosa,“ vykládá šéf brandýských otužilců. „Navíc když je venku hodně pod nulou, tak se chodíme do vody vlastně ohřát,“ směje se.

Parta otužilců u Lhoty si po lední lázni dá teplou polévku, čaj, pořádně se oblečou. Otužování není v jejich podání jenom o kvapném vykoupání. Ale je to jakýsi obřad. „Majitel koupaliště nás nechává, abychom si tady rozložili věci, uvařili čaj, polévku. V tom je to skvělý,“ ukazuje Šnajdr na přístřešek kousek od břehu.

„Dřív se říkalo, že jsme národ chalupářů. A teď je to národ otužilců,“ říká Martin Richter, další z otužilců, jenž působí i jako mládežnický basketbalový trenér. Také on už stojí mezi stoly v županu, v rukách teplý čaj s citronem, na hlavě čepici. Popisuje, jak se cítí krásně na duchu i po těle, jak je otužování jako droga. Nejenom on mluví o tom, jak se celý den pak cítí nabitý energií.

Spontánně se pak rozpovídá i o jiném tématu. Mnohem smutnějším. Jak koronavirová opatření stopla pohybové aktivity. Vede mladé basketbalistky v Brandýse nad Labem, takže ví moc dobře, o čem mluví. Chystá jim pravidelné aktivity, motivuje je, ale na dálku je to zatraceně těžká dřina.

Slečny obvykle mají výbornou tréninkovou morálku, jenže covidový lockdown jim chuť i motivaci už rok povážlivě nahlodává. „Sport zamrznul. Je to hrozný,“ krčí rameny.

Online dril je fajn, ovšem partu to nenahradí. Zvlášť u holek, které kromě sportu rády řeší i spoustu jiných věcí, společné tréninky jsou důležitou sociální událostí. Proto je rád, že se některé z mladých hráček nechaly vyhecovat právě k otužování. Strhla je jako správná kapitánka Hana Tomková, pravidelná účastnice otužileckých seancí.

„Je paráda, že se holky vyhecují aspoň k tomu,“ kvituje kouč.

Otužování místo léků

Není divu, že otužování se rozmohlo právě v covidové době. Je to i psychická terapie. „Musím říct, že od té doby, co se otužuju, zmizely zimní deprese, blbé nálady. Cítím se mnohem líp,“ vykládá Šnajdr a nelze mu nevěřit. Praktikuje i suché otužování, kdy jen tak v trenýrkách a tričku pravidelně v zimě vyráží na desetikilometrové výšlapy.

O otužování mluví s vášní i láskou. Je cítit, jak mu pomáhá. Nezná rýmy, už se nestrachuje, co si vzít na sebe, když začíná venku sychravý podzim. Když už na něj něco leze, průběh je mnohem mírnější. Podobnou zkušenost má Petra Tomanová, další z otužilecké partičky.

„Dřív jsem mívala problémy s ucpanými dutinami, pravidelně jsem brala antibiotika. Ale teď nic,“ pochvaluje si. Imunita se posiluje. Další důkaz? Chytila sice covid, ale průběh měla velmi mírný. „V tu chvíli jsem si říkala: Tak se ukaž, tělo! Jestli z toho otužování něco máš!“ usmívá se. Ukázalo se. A v jaké síle!

Takže i zákeřný čínský virus spolu s manželem přečkali bez úhony. „Opravdu je to znát,“ dodává. Na břehu také popíjí čaj, i ona se ještě klepe, jak se tělo zahřívá. „Ale netrvá to dlouho. Zahřeju se vždycky doma u plotny,“ směje se.

Všechny k otužování přivedl guru Šnajdr. A jak se k němu dostal on? Teď se možná někteří odborníci chytnou za hlavu a poklepou si na čelo. On do toho šel bez přípravy. Bez tréninku. Prostě z voleje. „O Vánocích v roce 2018 jsem si řekl, co bych tak mohl udělat pro tělo. Tak jsem si vymyslel, že si půjdu zaplavat,“ vzpomíná. V ledu si vykuchal díru. Byl u jezera sám, nikde nikdo. „Jen jedna paní ho přejížděla na kole, tak jsme si zamávali,“ vybavuje si.

Jak se říká, že je nejlepší začínat ranním sprchováním, pak chodit od srpna pomalu se koupat, tak on tuhle teorii postavil na hlavu. Stejně jako všichni ostatní.
„Cože, ráno se sprchovat? V žádným případě, to je hrozně nepříjemný. A je mi při tom zima. To nedělám. Radši chodím pod led,“ směje se další z otužilců, Vladimír Mencl.

I tohle svědčí o tom, že záleží na pocitu každého z vás. Někdo se dlouhodobě chystá, na stole mu leží slavná knížka Ledový muž (Wim Hof) nebo studuje jiné zavedenými postupy. „Já bych těm příručkám až tolik nevěřil… Dejte na svůj pocit!“ nabádá šéf brandýských otužilců.

Tak za rok s nimi?