Bábek o cestě k dráhové cyklistice i vážné nehodě: Čekal jsem, že umřu...
Dalším hostem ve studiu iSport na natáčení pořadu Přes Příkop byl český dráhový cyklista, evropský šampion a vicemistr světa Tomáš Bábek. Ve videorozhovoru se Zdeňkem Haníkem a Matějem Machytkou probrali tři zásadní témata - závodní kariéru, nešťastnou srážku sportovce s autem, ze které si odnesl vážná zranění, a poté i zajímavý sportovní důchod.
Jeho mottem bylo: Prohry a maléry jsou pro vývoj sportovce důležitější než vítězství. Jak to vysvětlil?
„Já to používám i teď ve firmě, kterou vedu, protože je jedno, jestli se jedná o sport, nebo normální život. Když se vám něco zadaří, když vyhrajete, tak častokrát ani nevíte, jak se to stalo - v ten moment je vše dokonalé a úžasné. To vítězství vás vůbec nic nenaučí, možná pokoře, když jste silná osobnost. Co se týče vývoje do dalších závodů a posílení osobnosti dál, tak je to spíše negativní a člověk může trochu usnout na vavřínech. Prohry vám dají pokoru, hlavně když přijdou po vítězstvích, ale ten nepříjemný pocit, že se vám něco nepodařilo, vás donutí se k tomu vrátit. Doporučuji se k tomu vrátit jen jednou a neanalyzovat do kolečka, ale poučit se z toho a pokud se vám to podaří, jste zase o něco silnější do další výzvy, ať je jakákoliv.“
Proč si Tomáš vybral právě dráhovou cyklistiku, nelákaly ho jiné disciplíny?
„Jak říkáme u nás v Brně, byla to úplná haluz. Původně jsem se chtěl jen ve škole vyhnout testu z přírodopisu a v tu dobu jsme se mohli přihlásit a účastnit závodu kolem u-rampy na sídlišti v Brně. Tam ale shodou okolností přišel jeden pán právě z velodromu, který tam dělal nábor. Já jsem v té době dělal jen zájmově florbal, sportu se moc nevěnoval a cyklistika mě vůbec nebavila. Ale s dalšími kluky jsme se na ten velodrom šli podívat a když jsme to viděli, řekli jsme si, že je to úplný nesmysl a tohle dělat nechceme. Nakonec jsem to vyzkoušel a tak hrozné to nebylo.“
Co ho přinutilo to zkoušet dál a na velodromu zůstat?
„Zjistil jsem, že za pár týdnů se tam koná mezinárodní závod a ačkoliv jsem předtím absolvoval jen pár tréninků, tak jsem si řekl, že to zkusím. Samozřejmě mě to jednou vykoplo, což bylo nepříjemné, ale v závodě jsem skončil první z Čechů a vyhodnotil, že to není tak špatné a díky tomu jsem u dráhové cyklistiky zůstal.“
Tento sport vyžaduje výbušnost a silné nohy. S jak těžkou činkou v tréninku dokázal v rámci přípravy dřepovat?
„Upřímně s moc těžkou ne, v době největší slávy a výkonnosti to mohlo být 175-180 kilogramů na úplný dřep až na zem, ale nepatřím k těm nejsilnějším. Druhý důležitý faktor je, jak umíte na kole jezdit ekonomicky - otáčet kliky a využívat celou zatáčku, není to jen o hrubé síle. A já jsem asi právě pro to správné šlapání měl přirozený talent, určitě větší než pro silovou přípravu, takže proto se mi dařilo.“
V čem spatřuje svou silnou stránku, která mu při závodění pomáhala?
„Mojí silnou stránkou bylo vždy to, že jsem byl hrozný mezek, a když se mi něco nepodařilo, tak jsem to chtěl zkoušet až do té doby, než jsem to zvládl. Důležité bylo, že mě to muselo bavit a to jsem u toho kola nakonec měl.“
V roce 2011 český cyklista po srážce s autem málem přišel o život, přestalo mu bít srdce a další dny v kómatu bojoval o život. Co tomu předcházelo?
„Jak už jsem říkal, když něco nešlo silou, tak jsem si myslel, že to půjde ještě větší silou, ale teď už vím, že to tak nefunguje dlouhodobě. Rok před olympiádou v Londýně vše vypadalo nadějně, že všechno klapne, pociťoval jsem už tlak a dostal jsem se až do fáze, kdy jsem přestal odpočívat… Do toho jsem měl i osobní vztahové problémy, pak jsem přestal i spát.“
A jak ke kolizi toho osudného dne došlo?
„Nastala noc po několika dnech, kdy už jsem ve finále moc nevěděl, co se děje. Pamatuji si, že se mi podařilo zaspat, usnout a probudil jsem se strašně zmatený, nevěděl jsem, co se děje… Nejlepší nápad se mi zdálo jít to rozběhat, utéct před tím ven, jen jsem nezvolil úplně dobrou dobu ani místo. Bydlel jsem na brněnských Vinohradech, kde je čtyřproudová ulice a to bylo to místo, kde mě srazilo auto, když jsem ji přebíhal.“
Čí to tehdy byla vina a jaká zranění si přivodil?
„Nebyl jsem na přechodu, takže jsem to byl já, kdo tu nehodu způsobil a pro toho řidiče to také nebylo příjemné, když jsem mu přeletěl přes kapotu. Dopadl jsem s otevřenou zlomeninou stehenní kosti a čelisti, ztrátou zubů, pneumothoraxem... Skončil jsem v tratolišti krve. On naštěstí neujel, rychle zastavil a zavolal záchranku. Měl jsem i srdeční zástavu, tak mě museli zpět nahazovat… Já si naštěstí nic z toho nepamatuji, ani ten náraz, ani místo. Probudil jsem se až v nemocnici za nějakou dobu mezi operacemi.“
A jaká první slova slyšel od lékařů?
„Buďte rád, že jste to přežil a na kolo můžete v každém případě zapomenout.“
Co mu poté běželo hlavou?
„Samozřejmě vnímáte, že jste najednou místo sportovce nepoužitelná troska. Byl to těžký moment, ale já jsem měl pořád v hlavě, že tak obrovské zranění nemůžu přežít a stále jsem čekal, že do pár dnů umřu… Zní to hrozně, vážně mi nebylo dobře. Ale když jsem zjistil, že neumřu, nějak to dám, tak jsem se začal dívat na tu nohu, která byla v dezolátním stavu a musím se přiznat, že jsem první týdny i přemýšlel nad tím, že kdyby mi ji amputovali, tak bych mohl být para sportovec. Myslel jsem si, že jako profík už to nedám.“
Kdy zjistil, že jeho kariéra ještě nemusí být zcela ztracená, jakých úspěchů se mu poté podařilo dosáhnout a čemu se nyní věnuje? Nejen na to Tomáš ve video rozhovoru odpověděl.
Jaká další témata probírali:
- Jak těžké je naučit se jezdit na velodromu?
- Čím se vyznačuje disciplína zvaná keirin a kde a proč vznikla?
- Jak probíhaly závody v Japonsku a jak vysoké byly odměny?
- Co prožíval po nehodě, při které málem přišel o život?
- Jak dlouho trvala rekonvalescence? Myslel někdy po nehodě na to, že by s cyklistikou přestal? Jak reagovali ostatní na jeho úspěchy po návratu po zranění?
- Co si ze světa sportu přenesl do světa byznysu?
