Rychlosti v závodech rostou. Průměr 45 km/h není pro profíky problém. Pro organizátory ano

Mathieu van der Poel a Tadej Pogačar během Milán-Sanremo

Mathieu van der Poel vyhrál Paříž-Roubaix

Mathieu van der Poel opět vyhrál Paříž-Roubaix

Teď je pro změnu tématem, zda Tadej Pogačar, není příliš lehký na téměř rovinaté kostkové peklo Paříž-Roubaix

Fotogalerie

Romana Barboříková

Cyklistika18. dubna 202511:00

Vstoupit do diskuse (1)

Když projíždí cyklisté v závodech obcemi, musí mít zvláštní výjimku. Jinak by totiž pořadatelům přišla velká spousta pokut za překročení rychlosti. Ty jsou pro normální smrtelníky často šílené. Například loni zajel Mathieu van der Poel kostkovou klasiku Paříž-Roubaix dlouhou 260 kilometrů průměrnou rychlostí víc než 47 kilometrů v hodině! „Nevím, kde se to zastaví,“ kroutí hlavou bývalý profesionál Leopold König.

V televizních záběrech často vidíte, jak se hobby cyklisté snaží při závodech na cyklostezce vedoucí podél silnice co nejdéle udržet tempo s profesionály. Ačkoliv ti většinou ještě ani nejedou naplno, dlouho to odvážlivci nevydrží. Rychlost pelotonu a těch nejlepších je totiž neskutečná.

Kostkové, ale rovinaté Paříž-Roubaix letos jeho vítěz Mathieu van der Poel prosvištěl rychlostí 46,9 km/h, loni to bylo dokonce 47,8. Tadej Pogačar zase nedávno objel monument Kolem Flander, na kterém už jsou sice krátká, ovšem o to prudší stoupání pětačtyřicítkou. A to je řeč o průměrné rychlosti v závodech dlouhých okolo 260 kilometrů!

„Je to ale složitější srovnávat. Obrovský vliv má počasí. Když je závod proti větru nebo pak fouká z jiné strany, může to zásadně změnit. A jde také o taktiku jednotlivých týmů. To všechno ovlivňuje konečnou průměrnou rychlost víc než o jednotky kilometrů za hodinu,“ upozorňuje nejlepší sprinter české historie Ján Svorada.

Počasí samozřejmě hraje významnou roli. Když prší a je vyšší riziko podklouznutí, cyklisté zpomalí. Také v závodech, kdy jsou velmi vysoké teploty, se jezdci spíš šetří. Nic to ale nemění na faktu, že v porovnání s předchozími lety průměrné rychlosti vítězů stoupají. Například v posledním odjetém monumentu Paříž-Roubaix byla před dvaceti lety o víc než 7 km/h nižší. Kolem Flander jel Tom Boonen v roce 2005 o 4,7 km/h pomaleji než letošní vítěz Tadej Pogačar.

Vědecký pokrok mění závodění

Důvodů je podle expertů hned několik. „Změnil se styl závodění, a to hodně. Závody se začaly otvírat mnohem dřív,“ říká bývalý silniční cyklista a cyklokrosař Zdeněk Štybar. Dřív platilo, že hned v úvodu závodů nechalo hlavní pole odjet skupinu uprchlíků a poté tempo zvolnilo, zatímco v dnešní cyklistice se o denní únik svádí často dlouhá bitva, a celou dobu se jede velmi rychle.

Důležitý je také vývoj techniky. „Deset let zpět si všichni mysleli, že už se nedá jít dál, všechno bylo nejvíc aerodynamické. Ale od té doby se to posunulo ještě úplně jinam. Když teď vidíme kola, vůbec nevypadají jako ta před deseti, nebo před pěti lety. Takže posun je obrovský,“ přibližuje Leopold König, bývalý silniční profesionál a dnes ředitel závodu Czech Tour.

Co se týče aerodynamiky, nejde jen o vývoj kol, ale veškerého vybavení. „Aero ponožky přidají 5 wattů na výkonu, helma 10, kolo 25 a ono se to nasčítá. Tohle řeší úplně všichni. Ve zrychlování nevidím žádný jiný důvod, než to, že materiál se posouvá dál, aerodynamika celkově. Když se podíváte třeba na řídítka, dřív se jezdily mnohem širší, teď jsou úzká, i to udělá třeba 25 wattů, v některých případech možná i víc,“ rozebírá Štybar materiální stránku.

K tomu Svorada ještě dodává: „I pneumatiky se používají jiné. My jsme jezdili na úzkých, jednadvacítkových, třiadvacítkových galuskách, teď se používají osmadvacítky, třicítky. A i toto má vliv na to, jak rychle lze projet zatáčku, jak rychle se dá jet po kostkách v Belgii a podobně.“

Obrovský posun ve stravování

Vědecký pokrok ovšem nezasahuje pouze do materiálu. Významnou roli hraje také v tréninku cyklistů a jejich výživě. Právě tato část je podle Königa nejvýznamnější. „Ve stravování je obrovský posun v tom, že se kompletně přešlo na sacharidy. Tihle kluci vydrží jet vysokou rychlostí déle než dřív. Protože když máte víc energie, toho fuelingu ve svalech, můžete jet rychleji,“ vysvětluje bývalý závodník týmu Sky.

Jeho slova potvrzují další profesionálové, kteří se v pelotonu pohybují dlouhou řadu let. „Třeba Jakob Fuglsang (nyní jezdec týmu Israel-Premier Tech) řekl, že vlastně celý život jezdil podvyživený, pod nějakým energetickým normálem. A až teď se na kole cítí dobře. Já si pamatuju naopak nízkosacharidové diety, na kterých jsme jezdili ve Sky od začátku. Bradley Wiggins na tom vyhrál Tour. Ale je nemožné vyhrávat Tour ve stejné rychlosti a časech v kopcích, jako se jezdí dnes, s nízkosacharidovou dietou,“ dodává König.

S tím souhlasí i Štybar, který ukončil kariéru loni v únoru. „Všechny týmy mají dietologa, který závodníkům udělá přesný plán, co mají jíst a kdy. Je stejně důležité mít na řídítkách info, kdy je první kostkový úsek a kdy si vezmu první gel. A díky tomu klukům nedochází v cíli, jako tomu bylo dřív.“ Všichni tři experti se ale shodují, že ačkoliv se jezdí rychleji, závody to nečiní víc nebezpečnými. Jen organizátorům to přidá občas pár vrásek na čele.

„Loni se nám stalo, že jsme si naplánovali celou etapu na nejrychlejší průměr, který byl 44 km/h a stejně jsme byli v cíli asi deset minut před nejrychlejším původně vypočítaným časem. Peloton se totiž rozhodl jet padesátkou. Takže jsme sice měli naplánováno, že na železniční přejezd se dostaneme v pohodě po průjezdu vlakem, nakonec jsme ale málem museli kvůli vlaku zastavovat,“ vzpomíná König. Všichni organizátoři závodů tedy dnes musí počítat s vyšší průměrnou rychlostí.

Podle Königa však v současné cyklistice nejde jen o to, že by byli rychlí ti nejlepší. „Ale odspodu už jsou všichni lepší. Dnes je síla týmů tak komplexní, že můžou nasadit od prvního kilometru tempo, které pak udělá ten rozdíl.“