Do pěti let chci pás UFC a pak skončit kariéru, hlásí třiadvacetiletá Bledá. A budu kynoložka
V nejlepší lize světa debutovala už před bezmála třemi roky. Kvůli táhlým zdravotním komplikacím však Tereza Bledá stihla pouze dva zápasy, po nichž si drží vyrovnanou bilanci 1:1. Nyní se konečně potvrdil návrat třiadvacetileté bojovnice do klece UFC. 14. června se střetne s Kanaďankou Jamey-Lyn Horthovou na turnaji v Atlantě. V rozhovoru pro iSport.cz Bledá popsala, jak vážné ony zdravotní peripetie byly a proč se už za pět let vidí ve sportovním důchodu.
Jak návrat po dvouleté pauze prožíváte?
„Je to úleva. Sice ty dva roky uběhly rychle, ale byly dost nepříjemné. Když trénuju bez toho, že bych měla naplánovaný konkrétní zápas, jedu pohodičku. Samozřejmě, snažím se a zlepšuji se. Ale ve chvíli, kdy mám před sebou datum a domluvenou soupeřku, hned to má něco navíc.“
Co tehdy ony táhlé zdravotní problémy odstartovalo?
„Měsíc nebo dva po posledním zápase jsem měla těžší zranění. To jsem doléčila a po roce jsem zas vyrážela na další zápas. Těsně předtím jsem ale dostala infekci, zlatého stafylokoka. Rozjelo se mi to ve velkém, nefungovala mi antibiotika. Infekce se držela v prstu, který byl velký a nateklý. Nemohla jsem s ním hýbat a nakonec jsem si ho musela nechat operovat. Kdybych infekci nechala zajít dál, mohla bych o ten prst přijít. A i kdybych operaci posunula a odletěla do Austrálie, kde jsem tehdy měla domluvený zápas, ničemu by to nepomohlo. Austrálie si jako jediná země dělá vlastní krevní testy. Nenechali by mě tam zápasit a já bych tak stejně nezápasila. Hned by mě poslali domů.“
Mísil se tedy strach o prst s frustrací ze zrušeného zápasu, že?
„Frustraci jsem opravdu zažívala. Léčila jsem to dva týdny, než jsem odstoupila. Pořád jsem doufala, že budu moct startovat, jezdila jsem pravidelně na čištění. Doufala jsem, že se prs zahojí, měla jsem ho pevně zafixovaný a trénovala jsem jen bezkontaktně. Namísto hojení se to začalo zhoršovat, až bylo nutné to řešit. Nejhorší bylo, že jsem musela prodloužit pauzu. Relativně hodně brzy v UFC kariéře jsem dostala soupeřku z top patnáctky, bohužel to nevyšlo. Strach o prst jsem v tu chvíli moc neřešila.“
Teď vrátíte na turnaji v Atlantě před sedmnácti tisíci diváky. Po naprostou většinu kariéry jste však bojoval na akcích bez fanoušků. Co od boje před plnými tribunami čekáte?
„Těším se, jsem zvědavá, jak velký rozdíl to bude. Určitě čekám, že to bude lepší. Upřímně řečeno mě ale nejvíc zajímá zápas samotný. Fajn změna taky je o tři hodiny menší časový posun oproti předešlým turnajům v Las Vegas, což znamená, že budu potřebovat o tři čtyři dny méně na aklimatizaci.“
Do nejprestižnější MMA organizace světa jste neměla úplně snadný vstup. Z „draftu“ turnaje Contender Series vás v první sadě ani nevybrali a pak přišel smolný debut…
„Ano. Contender mě zamrzel. Vedení dostalo mylné informace, že jsem postojářka a tak jsem pak nesplnila jejich očekávání, třebaže jsem vyhrála. První zápas v UFC jsem si pokazila sama, měla jsem špatně nastavenou hlavu. Nechci se vymlouvat, moje chyba, moje prohra. Navždycky ji budu v bilanci mít. Dost jsem na tom pracovala s Marianem Jelínkem, který se mnou řešil vše, co mě zrovna trápila. Měla jsem ho s sebou taky na druhém zápase v UFC a hodně mi pomohl.“
Dlouhodobě na vás byl velký tlak a to obzvlášť na sociálních sítích. Vlnu hejtu jste si zažila ještě při turnaji Oktagon Underground, tedy ještě před vaší profi premiérou. Jak vzpomínáte na tohle období, kdy vám bylo teprve osmnáct let?
„S Marianem jsem začala spolupracovat právě po tom Undergroundu, protože jsem byla poměrně znechucená. Ten hejt a reakce…to nebylo úplně, proč jsem s tím sportem začínala. Od doby, co startuji v profesionálech, už neřeším, co se o mně píše. Mnohdy ani nevím, že se mnou vyšel nějaký rozhovor. Skoro vůbec totiž nejsem na sociálních sítích, ani to neplánuju.“
To zní jako forma sebeobrany proti hejterům?
„Je možné, že to tak beru. Po Undegroundu jsem ztratila zájem a vyhovuje mi to tak víc. Čas od času něco přidám na Instagram a trošku můj účet udržuju na živu, i když má občas namále. (směje se) Vím, že tak přicházím o peníze, o sponzory, ale mám díky tomu čistou hlavu. Já ten sport nedělám pro peníze. Kdybych ho pro ně dělala, dělám ho jinak. Ani mě nezajímá, kolik si za kariéru vydělám. Dokud mám věk, kdy mě peníze ještě tolik nesvazují, chci si plnit sny. Na výdělek se budu soustředit později a nebude to spojené s MMA.“
Nebyly tedy poslední dva roky v tomto směru krušné? Přeci jen někdy se stává, že přízeň partnerů ochabne, pokud sportovec není aktivní nebo netáhne dlouhou šňůru výher.
„Většinou jsem měla peníze hlavně ze zápasových výplat. O sponzory jsem přišla už po Contender Series, pak proběhly další dva duely a nastala dvouletá pauza. Ano, bylo to krušné a těžké období, ale doufám, že už to bude zase lepší.“
Přemýšlela jste během pauzy o roli trenéra? Nemalá část bojovníků si tak vydělává na živobytí i přípravu.
„Já žiju stylem: Všechno, nebo nic. Buď se mi podaří sny v MMA, nebo půjdu do práce, která mě bude bavit. Kombinovat to ale nechci. V trenérské roli se taky nevidím. Buď budu dělat samotné MMA nebo se pustím do úplně jiných oborů. Vím, že ani po kariéře se nebudu nějak realizovat v tomhle odvětví.“
Pojďme k nadcházejícímu duelu. Na kemp jste vyjela za evropskou jedničkou, Francouzkou Manon Fiorot. Jak vás nakopnul trénink s titulovou vyzývatelkou UFC?
„Kemp mi hlavně ukázal, co funguje víc a co méně. Mám čas na tom zapracovat, vím, čemu se chci věnovat nejvíc, aby to fungovalo proti soupeřce. Vlastní styl taky úplně nepřekopu. Na postoji makám a zlepšuji se, ale pro mě je hlavní být v zápase dominantní, a to jsem hlavně ve wrestlingu a na zemi. Samozřejmě bych si chtěla za kariéru připsat aspoň jedno KO a mít pěkný highlight. Pět kol v postoji ale taky bojovat nebudu, jen abych si to vyzkoušela.“
Cítíte po dvou letech a poslední výhře na body tlak, že musíte příští soupeřku finišovat?
„Asi by mě ukončení mohlo zvýhodnit ve vyjednávání o dalším kariérním postupu. Nicméně zápasy v ženských kategoriích nebo nižších mužských váhových divizích bývají méně ukončované. Zkrátka nemáme takovou sílu úderu jako chlapy v těžkých vahách. O finiš se ale určitě snažit budu.“
Dříve jste mluvila o rozhodování, do jakého mezinárodního managmentu vstoupíte. V některých smlouvách prý stály různé háčky. Rozvedla byste, jak si takové smluvní háčky představit?
„Doslovně si je nepamatuji, ale vím, že si některé stáje říkali o opravdu hodně vysoká procenta z výplat a mnohdy ani negarantovali, že vás dostanou ke startu v Contender Series. V podstatě se jednalo o smlouvy, kde bylo de facto psáno: Když řeknu, štěkni, štěkneš. Chtěli si ze mě udělat majetek. Teď jsem naštěstí v lidském managementu, kde jsem moc spokojená.“
Kde se vidíte za pět let?
„Na vrcholu kariéry nebo už v důchodu.“ (usmívá se)
Dovolím si připomenout, že za pět let vám bude teprve osmadvacet.
„Ano. Mám určitý cíl a až dosáhnu, končím. Pásem UFC pro mě sportovní kariéra končí. Vím, že je o tom asi předčasné mluvit. V UFC mám dva zápasy, ale k titulu se propracovat rozhodně chci. Až si splním se, přestane mě to zajímat.“
Vrcholovému sportu se věnujete od patnácti let. Hraje při tomto plánu roli taky únava?
„Někteří sportovci mají delší zdravotní životnost, jiní zase kratší a k těm zřejmě patřím já. Mám taky nějakou energii, nějaký zápal pro zápasení a nejsem si jistá, zda bych si ho po splnění snu udržela. Možná mě to pak ještě bude bavit a budu z MMA stále stejně nadšená. Vím, ale že z bojování nechci rýžovat peníze.“
