Fuksa: Pořád mi to nedochází. Všechno se to krásně sešlo. „Pomohla“ mu dcera
Byl mnohonásobným mistrem světa i Evropy, ale pořád nebyl sám se sebou spokojený. Jako rozený perfekcionista a maximalista chtěl zlatou medaili z olympiády, kterou si vysnil už coby kluk. V Paříži na ni Martin Fuksa, geniální rychlostní kanoista, konečně dosáhl. „Musel jsem to dokázat, abych měl klid na duši,“ přiznal v rodném Nymburce.
Kde vyzpovídat s odstupem hrdinu z her pod Eiffelovkou? Jedině na jeho nejmilejším místě. V oáze pohody na břehu Labe.
„Děkuju, že jste za mnou přijeli do nejlepší loděnice na světě,“ usmívá se Martin Fuksa, když usedne na starou židli do stínu pod stromy u řeky, z níž před chvílí vylezl.
Máme pátý den po finálové jízdě a vy už zase doma makáte. Umíte vůbec odpočívat?
„Já umím vypnout hodně dobře. Ale ještě mě čeká mistrovství světa v Uzbekistánu, kde pojedu pětistovku, tak je potřeba trošku zůstat v tréninkovém procesu. Protože když kanoista není na vodě, okamžitě ztrácí. A já jsem nebyl na vodě tři dny. Měl jsem i pár oslav, nechodil jsem brzo spát a trochu se mi rozhodil rytmus. Tak je potřeba ho zase nahodit.“
Rádi jsme za vámi přijeli do nejlepší loděnice na světě. Co tady máte nejraději?
„Nejde jen o loděnici. Já jsem se v Nymburce narodil, žiju tady a je to pro mě komfortní zóna. Když jsem ještě bydlel u rodičů, měl jsem to sem na kole devět minut. Pak jsem se přestěhoval blíž, mám to čtyři minuty. A teď stavím dům za loděnicí, takže to potom sem budu mít tak za minutu a půl. A co tady mám nejradši? Asi ten klid. Není tu žádný velký ruch. Jen občas tu projedou cyklisti, protože tu máme cyklostezku. Celkově je tady dobrá aura. Jsem zvědavý, až nám tu jednou postaví novou loděnici, jestli ten duch nezmizí. Snad ne.“
Jaká je tady voda?
„Odpověděl bych
