Černý je někdy fakt na zabití, mimo tuzemskou šablonu. Chceme vůbec víc „nečeských“ fotbalistů?
KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Patrik Schick a Václav Černý, dva „nečeští“ fotbalisté, jak se říká o jakémkoli hráči, který se liší od unifikovaných modelů jak z výrobního pásu, rozhodli zápasy na startu kvalifikace mistrovství světa. Utkání, v nichž bylo potřeba dobývat plnou obranu, což tuzemským týmům ze všech pater nesedí. Obě zmíněné hvězdy mají své nedostatky, je potřeba s nimi pracovat, a to i s ohledem na zbytek týmu, jindy se třeba neprosadili, ale zkrátka – vymykají se. Zvlášť nynější boje o vrcholný šampionát lépe než kdy jindy ukážou, jak jsou zapotřebí. A že jich je zoufale málo.
Zaměřme se po výhře na Gibraltaru (4:0)zvlášť na Černého, protože v sobě koncentruje všechny kladné i méně pozitivní, či rovnou negativní stránky takového typu fotbalisty. Záložník hostující v Glasgow Rangers se na první pohled nejen v bizarních kulisách stadionu ve Faru odlišuje pohybovou kulturou, technikou, kreativitou, schopností a odvahou přejít přes protihráče, najít řešení, fištrónem. Vyskakuje z obvyklé šablony Made in Czech Republic.
Naproti tomu samozřejmě stojí jeho volnomyšlenkářské pojetí defenzivních povinností (bránit za ním bych tedy opravdu nechtěl, pochopení pro Vladimíra Coufala…). Jinou věcí je, že je někdy – s nadsázkou – na zabití za některé projevy či výroky. Takové, jež úplně nesvědčí o tom, že mnohé věci promýšlí či domýšlí do všech důsledků. A nemyslím jen „dvouminutovky“ po střídání, o nichž mluvil trenér Ivan Hašek.
Stejný muž ovšem promluvil o širším tématu volně s Černým spjatém pro iSport.cz a deník Sport už před začátkem kvalifikace. „Myslím, že vychováváme míň hráčů s kreativními možnostmi, ale víc vojáků, kteří jsou disciplinovaní, zdatní, jenže jim chybí myšlenka,“ pravil.
A po utkání proti Gibraltaru už v přímé souvislosti s Černým, který měl nohy ve třech gólech, na tuto myšlenku navázal. „Je to rozdílový hráč, schopný obejít protihráče a udělat převahu. Je mi líto, že podobných nemáme víc. Francie má takových asi osm, okamžitě v rychlosti navádějí balon na protihráče. My máme jednoho nebo dva. Uměl to Karel Poborský, ale jinak je nevychováváme.“
Naděje při tom směruje k tomu, že dorostou borci ze současné reprezentace do sedmnácti let, jimž popsané atributy nejsou cizí.
Kompletní ZNÁMKY ZDE >>>
Černý pomůže tam, kde nestačí, řekněme, hrubá síla, na kterou se už léta neochvějně sází. Tímhle trendem se začala řídit a ještě ho přitvrdila pražská Slavia, dlouhodobě hodně braná zaslouženě i jednostranně jako vzor pro všechny ostatní, a přešel na něj i národní tým. Může to přinést (velké) úspěchy, ale má to i své limity.
Neposedného Rangera rozhodně nevydávám za ideální vzor a opakuji, vnímám jeho slabá místa, nicméně realita je taková, že aktuálně je v reprezentaci v podstatě jediným „exemplářem“ ohroženého fotbalového druhu v domácím fotbalovém ekosystému, o němž je tu řeč. Jezdcem z neznáma…
Vnímá to český (klubový) fotbal a chce něco do budoucna alespoň trochu změnit? Přidat k soubojovosti, intenzitě či presinku při všem respektu k jejich nezpochybnitelné důležitosti i krapet něco jiného, aby se tuzemské týmy lépe prosadily do plné obrany? Pokusit se podobné hráče vychovávat, zapracovávat, hledat jim místo, a ne se jich zbavovat? Nebýt zahleděný do jednoho konceptu a snažit se hledat průniky, i když klidně bude nadále převažovat? Nechtít, aby všichni zvládali všechno, rozvíjet jejich nejsilnější stránku a skloubit ji s přednostmi ostatních? Nacházet nejdřív výjimky potvrzující pravidlo, nebo rovnou pravidla upravit? A taky: Co pro to kdo může udělat? Proč to končí debatami čas od času a pak zase utichnou?
Ptám se a čekám na odpověď...
